Jsem šťastný/á?

13. května 2016 v 22:46 | Jakub Švandrlík |  Cesta ke svobodě
Každý z nás již určitě zažil pocit, že byl uvězněn uprostřed kruhu vlastních mindráků a nemohl z něj vystoupit. Schválně si zkuste odpovědět na jednoduchou otázku, zdali jste v životě opravdu šťastní nebo stále nalézáte něco, co vám chybí. Mnoho lidí vám řekne: "Jsem šťastný/á, ale...". Právě to slůvko ale je příčina nějakého nedostatku. Dejme tomu, že jste šťastně zadaní, máte práci, vyděláváte spoustu peněz a jste schopni uspokojovat své měsíční potřeby. Teď je však otázkou, jestli je to doopravdy to, o čem jste vždycky snili.

My lidé jsme tvorové, kteří sice přemýšlí samostatně, ale také máme v hlavě zakódovanou schopnost inspirovat se od druhých. Právě to může často zapříčinit problém, že chceme být jako ostatní. Chceme mít rodinu, zaměstnání, vlastní bydlení atd. Myslíte si, že je to v pořádku? Na jednu stranu ano, ale na druhou bychom si měli ujasnit, zdali nás to udělá šťastnými. Je pravdou, že každý člověk si představí pod tím pojmem něco jiného. Většina z nás právě tu rodinu a bydlení bude chtít, ale také se najde plno těch, kteří by chtěli například cestovat, poznávat jinou kulturu a rodinu mají zatím jen v podvědomí. Jsou to především mladí lidé, kteří se řídí se podle známého citátu: "Dokud jsi mladý, užívej si.".

Představme si, že bychom rádi někam vycestovali. Chceme se na pár dní vypařit z naší země, někam daleko, najít si tam práci a chvíli tam pobýt, avšak nám v tom něco brání. Jsou to finance? Rodina? Jazyk? Nebo se jen snažíme vyvarovat výstupu z komfortní zóny? Nejvíce lidí má problém právě s tím výstupem z komfortní zóny. Neví, co je čeká. Bojí se. Doma jsou v bezpečí. A v neposlední řadě se nechtějí odtrhnout od lidí, které mají rádi. V tuto chvíli bychom se měli pozastavit a říct si, co tedy vlastně chceme. Je naším snem pouhé: "Tady jsem se narodil, tady také umřu..." nebo očekáváme od života něco víc? Právě na to se podíváme v dalším článku, který bude pojednávat o samotné komfortní zóně.

 

5 tipů na zajímavé aplikace

11. května 2016 v 8:45 | Jakub Švandrlík |  Archiv
Vybral jsem TOP 5 aplikací, které si myslím, že stojí za stažení.

#01 Jako první jsem vybral aplikaci EVERNOTE. Mnozí z vás o ní určitě slyšeli. Jedná se o velmi šikovnou appku, která vám umožní zapisování poznámek ať už v písemné podobě, v podobě ručního psaní nebo dokonce s použitím fotoaparátu. Kromě již zmiňovaných poznámek disponuje funkcemi jako je sdílení s ostatními zařízeními či možností pracovního chatu. Tuto aplikaci využívám především ve školním prostředí. Zapisuji si zde domácí úkoly, termíny zkoušení anebo také témata seminárních prací. Je chválihodné, že Evernote dokáže určitou událost připomenout, takže si nemusím dělat starosti, že bych požadovaný úkol nesplnil.


#02 Jako druhou aplikaci bych vám rád představil DUOLINGO. O této aplikaci jsem se zmiňoval v jednom z předešlých článků, kde jsem vás seznamoval s metodami, jak se naučit anglický jazyk. Jak jsem již napověděl, jedná se o výbornou aplikaci na výuku jazyků. Tato appka nabízí nejen kvalitní proškolení v anglickém jazyce, ale také v dalších několika mezinárodních. Forma výuky je velmi zábavná. Ani mě, člověka, který u ničeho dlouho nevydrží, mě tato aplikace velice zaujala. Dalším pozitivem je, že je zdarma a je kompatibilní s webovým prohlížečem. To znamená, že můžeme procvičovat cizí jazyk i na stolním počítači. Zásadním negativním aspektem je, že výuka v češtině je možná jen při volbě anglického jazyka. Jinak další jazyky se učíme přes angličtinu. Já si však myslím, že v dnešní době, kdy každý znás ovládá angličtinu alespoň na té základní úrovni, by to nemělo dělat žádný problém.


#03 Každému z nás se již stalo, že jsme si položili mobilní telefon na stůl a odešli. Vzápětí někdo přišel a začal si prohlížet naše data. Na takovéto lidi existuje revoluční aplikace jménem LOCX. Slouží hlavně lidem, kteří nechtějí používat heslo na úvodní obrazovce. Díky této aplikaci si můžeme na určitou staženou aplikaci nastavit gesto nebo PIN. V tuto chvíli máme vystaráno. Nikdo se nám nedostane do peprné galerie fotek ani do sms zpráv.


#04 Nevím jak vy, ale mě nikdy ve škole nelezla do hlavy matematika. Nešla mi do chvíle kdy jsem objevil chytrou aplikaci, která nese název MALMATH. Tato aplikace vám pomůže řešit jakýkoliv příklad, kteří se vyskytne v osnovách základní či střední školy (možná i výšky). Nejen že vám jej správně spočítá, ale také vám ukáže postup řešení anebo graf.


#05 Poslední aplikací je DROPBOX. Každou chvíli se setkávám s mladými lidmi, kteří stále ještě nemají ponění o cloudových úložištích. Je to celkem zdrcující, jelikož právě tento systém ukládání dat je naší budoucností a pomalinku se rozšiřuje do naší (virtuální) společnosti. Existuje řada softwarů pro zálohování/save souborů a dat. Jedním z nich je právě Dropbox. Tuto aplikaci jsem si zamiloval především díky její jednoduchosti a kompatibilitě. Jako všechny ostatní cloudy, tak i tento umožňuje sdílení jakéhokoliv obsahu ze zařízení na internet, avšak se liší svou samostatností. Abych vám jej vysvětlil, tak tím myslím to, že DPX není vázán na žádný účet od Microsoftu jako tomu je u OneDrive (dříve SkyDrive) nebo jako Google Disk, který je vázán na účet Googlu. V tom právě vidím tu výhodu. Je samostatný. Něco jako externí disk, který lze pořídit k notebooku. Mnozí z vás se mnou nemusí souhlasit, avšak pro je je to velké plus. Jednotlivá cloudová úložiště se chystám rozepsat v jednom z dalších článků.


Komedie na půdě školy

10. května 2016 v 18:38 | Jakub Švandrlík |  Archiv
Je pondělí dopoledne. Zvoní na vyučování a třída se pomalu plní zhrzenými studenty. Paní učitelka vchází do učebny a usedá za katedru. Vypráví, jak se měla při včerejším opravování písemek. Z jejího výrazu by i slepý zjistil, že nebyla zrovna v náladě. Prý samé pět a občas čtyři. Poté co dopovídala, začala opisovat rovnice ze své učitelské příručky, která již mnoho zažila. "Doufám, že příští test dopadne lépe!", povídá. Ospalí studenti jen kývnou hlavou a opět ulehnou na lavici. Čekají až zazvoní na přestávku. Chtějí se konečně nasvačit a čeknout své přátele na facebooku. Hodina se však táhne rychlostí vetké důchodkyně a studenti tak netrpělivě cvakají svými okousanými propiskami. "Crrr!...crrr!..crrr!...", zazvoní. Studentstvo se vyvalí z učebny. Málem sejmou učitelku, která na ně volá: "Zvonění je pro učitele, ne pro vás!". To však očividně nikoho nezajímá. Holky a kluci se přesouvají do vedlejší učebny. Zjišťují, že je hlavní přestávka. Vyndají si své svačiny na lavici. Z kapes vytahují blikající mobily. Je zajímavé, kolik jim přijde zpráv a upozornění za jednu hodinu. Roztrhnou pytel chipsů a otevřou petlahev Coly. Začnou jej do sebe ládovat a umaštěnými prsty ťukají znovu do displaye. Za několik minut začně opět vyučování, takže vše uklidí a chystají se přečkat dalších pětačtyřicet minut.

Budu rád za jakýkoliv ohlas. Tento typ příběhu píšu poprvé, a tak si nejsem úplně jistý, zda se bude líbit :*

 


Věř, běž a dokážeš :*

9. května 2016 v 19:46 | Jakub Švandrlík |  Archiv
Zdravím všechny zbloudilé dušičky, kteří čtou tento článek. V několika bodech bych vám chtěl představit své sny v podobě známého WISHLISTU:

  1. Chtěl bych zdárně dokončit střední školu a zvládnout maturitu.
  2. Chtěl bych se podívat na vzdálené San Francisco.
  3. Chtěl bych pozorovat polární zář na Islandu.
  4. Chtěl bych absolvovat jednu z poutních cest do Santiaga de Compostela.
  5. Chtěl bych si udělat papíry na letadlo. Alespoň na Glider.
  6. Chtěl bych se setkat osobně s lidmi jako je D. Kirš, J. Lajbl, J. Březina a V. Šubrtová, kteří mě více než dost motivovali k tomu co dělám.
  7. Chtěl bych buďto fotit svatby nebo organizovat svatby po celé Evropě.
  8. Chtěl bych vystudovat vysokou školu.
  9. Chtěl bych založit rock/pop-rockovou kapelu.
  10. A v neposlední řadě bych si chtěl najít milující partnerku, s kterou budu hodně cestovat a budeme se vzájemně podporovat v tom, co děláme. <3

Úvaha o bezmoci

31. ledna 2016 v 21:06 | Jakub Švandrlík |  Archiv
Představte si, že byste se jednoho dne dostali do psychiatrického ústavu. Bez rodiny, bez přátel i bez svého kluka/bez své dívky. Měli zákaz přístupu na internet, zákaz používání mobilního telefonu. Veškerá vaše moc by si vzala do chřtánu bezmoc. Je to celkem drsná představa. Ústav, který jste navštívili má cíl vás vyléčit a zařadit vás do každodenního života. Avšak se děje pravý opak. Omezuje vás a z vás se tak stává doslovný psychopat, který nemá žádná práva a musí se podřídit tamnímu způsobu života a přísným pravidlům + povinnostem. Jedná se o místo, kde nemáte žádné soukromí, svobodu, ani prostor k seberealizaci a tvoření. Ano, existují určité ústavy, které pomáhají. Například odvykání kouření či závislosti na alkoholu. Ale teď mluvím především o léčebnách sloužících ke "zklidnění" rozverných puberťáků, kteří jsou podle rodičů a okolí bráni za agresivní bytosti ničeho si nevážíc. Když tam odsud vyjdou, jsou z nich jiní lidé. Úvahou je však zdali jsou v pohodě či ne. Podle mého názoru jej zde zmanipulují natolik, že se z nich stávají "poslušná" děcka, která na všechno řeknou ano a budou se podřizovat všemu, co řeknou rodiče. Buď to, aby se tam nevrátili zpátky, nebo že jsou opravdu tak přesvědčeni. Každopádně je to z mého pohledu špatně. V minulosti sice udělali nějaký prohřešek, ale to neznamená že budou trpět delší dobu nebo nedejbože celý život. Jsou to přeci děti! Bytosti, které se ještě pořád rozvíjejí a poznávají chod dnešního světa. Nemůžou přeci za nic pykat! To samé děti, kteří něco v minulosti provedli a soud uzná, že až budou plnoletí, tak že udělají soudní proces, při kterém si půjde ten hříšník sednout. Vždyť to bylo nic nevědící dítě! Celý systém je pošahaný a nemá hlavu ani patu. Stát se řídí dle jasně stanovených norem a nepřemýšlí nad jednotlivým člověkem či dané situaci. Prostě: "Je ten a ten problém. Takže paragraf...bla bla bla...".

... nikdy jsem v podobném zařízení neskončil a také doufám, že neskončím. Jedná se o svědectví jedné mé kamarádky a můj vlastní názor na toto téma.

Povězte mi vaše zkušenosti i názor na dnešní státní systém. Budu rád za každý pozitivní komentář či věcnou kritiku.

AKTUALIZACE 1.2.2016 - ODKAZ


Čekám na pomoc

30. ledna 2016 v 21:02 | Jakub Švandrlík |  Archiv
Už se vám stalo, že jste potřebovali pomoct a nikdo nebyl na blízku?

Nikdo za vámi sám od sebe nepřijde, aby vám pomohl. Vše je jen na vás. Vy něco chcete. Okolí pouze přihlíží. Představte si modelovou situaci: Jedete ve vlaku a najednou slyšíte, jak se jeden z cestujících dusí. Padá na zem a vy si řeknete, že mu pomůžete. Jelikož ho sami neuzvednete, tak hledáte pomoc. Když začnete křičet, aby vám ostatní pomohli, tak se na vás budou dívat koutkami očí a budou se snažit přejít do druhého vagónu. Když však oslovíte určitého člověka a požádáte ho, že chcete, aby vám právě on pomohl, tak přijde a pomůže. Je totiž ovlivněn společností okolo. Bylo by mu divné, že se na něj všichni dívají s pocitem, že něco udělá a že je středem pozornosti. Proto neváhá a vypomůže jak nejlépe umí...

Tímto příběhem jsem chtěl naznačit, že i když se budete snažit sebevíc oslovit okolí veřejně, tak nikdo nebude odpovídat. Jen sledovat a komentovat. To je celé. Lidé jsou v roli pozorovatelů. Pokud však oslovíte přímo konkrétního člověka, tak je dosti možné, že s vámi bude pozitivně komunikovat. Teď je jen otázkou zdali je pod tím vlivem okolí nebo ne. Můžeme se na to dívat ze dvou pohledů. Buďto se jedná o člověka, pro kterého by bylo špatné nevyhovět v důsledku vytvoření špatného jména či ztrapnění. Anebo o člověka, kterému je zcela jedno, že někdo volá o pomoc či se chce jen na něco zeptat. Určitě je lepší se dostat do styku s prvním, ochotným člověkem.

Pointou tohoto článku je motivovat lidi k oslovení potenciálního člověka a mít stále na paměti, že když budeme volat veřejně, tak se nikdo neozve. Je to stejné jako ve škole, když se paní učitelka zeptá: "Kdo chce k tabuli?"


3. Cesta ke svobodě: Emoční rovnice

1. prosince 2015 v 21:25 | Jakub Švandrlík |  Cesta ke svobodě
Určitě jste se už litovali nad tím, že vám někdo řekl špatnou zprávu a vám se jen utvrdilo, že je váš názor o vás pravdivý. "Jsi tlustá!" Nikdy z tebe nic nebude!" "Nikdo tě nemá rád!" A podobně. Podobná či stejná tvrzení jste si naposlouchali již v dětství od rodičů a teď se vám jen potvrzuje, že měli pravdu. Stačí, když vám jen sebemenší signál od (ne)přátel a vy už si ho přeberete pravdivě. Tímto tématem se zabývá nauka o emocích. Konkrétní problematika nese název Emoční rovnice. V matematice nás učili, že co je na levé straně v rovnici se rovná té pravé. Podobně je to i v těchto psychologických rovnicích. Na levou stranu si můžeme dát negativní komentáře a na opačnou naopak kladné, různé pochvaly. Pro konkrétní příklad si můžeme dát první jev, který jsem napsal již na začátku článku. Zlý člověk vám řekne do očí: "Jsi tlustá!". Vaše nejlepší kámoška: "Jsi krásná holka! Kéž bych byla tak štíhlá, jako ty.". Vaše kámoška vám řekla odpověď na stejné emoční hodnotě, možná ještě větší než ten zlý člověk. Každá emoce má tedy svojí hodnotu. Dejme tomu 0 - 10. 0 = nejhorší emoční zážitek. 10 = nejpříjemnější emoční zážitek. Zkuste si vzpomenout na jeden z vašich nejhorších emočních zážitků, který jste prožívali při komunikaci s ostatními lidmi a ohodnoťne ho na stupnici 0-10. Teď se ho pokuste převrátit na kladný kompliment o stejné emoční hodnotě. Např.: "Nikdy z tebe nic nebude!" ---> "Příští rok nastupuji do nového zaměstnání a budu mít atraktivní pozici. Budu moct říkat ostatním, jak moc dobře se mám...". Mozek si negativní větu, kterou bere za pravdivou přeprogramuje na kladnou a vy se tak zbavíte celoživotního traumatu sebedůvěry.

Tento článek není psaný na odborné úrovni, nýbrž o to seznámit čtenáře s pojmem Emoční rovnice a jak s nimi lze pracovat. Více si můžete přečíst na: ČASOPISAGORA.CZ


Kam dál