Leden 2016

Úvaha o bezmoci

31. ledna 2016 v 21:06 | Jakub Švandrlík |  Archiv
Představte si, že byste se jednoho dne dostali do psychiatrického ústavu. Bez rodiny, bez přátel i bez svého kluka/bez své dívky. Měli zákaz přístupu na internet, zákaz používání mobilního telefonu. Veškerá vaše moc by si vzala do chřtánu bezmoc. Je to celkem drsná představa. Ústav, který jste navštívili má cíl vás vyléčit a zařadit vás do každodenního života. Avšak se děje pravý opak. Omezuje vás a z vás se tak stává doslovný psychopat, který nemá žádná práva a musí se podřídit tamnímu způsobu života a přísným pravidlům + povinnostem. Jedná se o místo, kde nemáte žádné soukromí, svobodu, ani prostor k seberealizaci a tvoření. Ano, existují určité ústavy, které pomáhají. Například odvykání kouření či závislosti na alkoholu. Ale teď mluvím především o léčebnách sloužících ke "zklidnění" rozverných puberťáků, kteří jsou podle rodičů a okolí bráni za agresivní bytosti ničeho si nevážíc. Když tam odsud vyjdou, jsou z nich jiní lidé. Úvahou je však zdali jsou v pohodě či ne. Podle mého názoru jej zde zmanipulují natolik, že se z nich stávají "poslušná" děcka, která na všechno řeknou ano a budou se podřizovat všemu, co řeknou rodiče. Buď to, aby se tam nevrátili zpátky, nebo že jsou opravdu tak přesvědčeni. Každopádně je to z mého pohledu špatně. V minulosti sice udělali nějaký prohřešek, ale to neznamená že budou trpět delší dobu nebo nedejbože celý život. Jsou to přeci děti! Bytosti, které se ještě pořád rozvíjejí a poznávají chod dnešního světa. Nemůžou přeci za nic pykat! To samé děti, kteří něco v minulosti provedli a soud uzná, že až budou plnoletí, tak že udělají soudní proces, při kterém si půjde ten hříšník sednout. Vždyť to bylo nic nevědící dítě! Celý systém je pošahaný a nemá hlavu ani patu. Stát se řídí dle jasně stanovených norem a nepřemýšlí nad jednotlivým člověkem či dané situaci. Prostě: "Je ten a ten problém. Takže paragraf...bla bla bla...".

... nikdy jsem v podobném zařízení neskončil a také doufám, že neskončím. Jedná se o svědectví jedné mé kamarádky a můj vlastní názor na toto téma.

Povězte mi vaše zkušenosti i názor na dnešní státní systém. Budu rád za každý pozitivní komentář či věcnou kritiku.

AKTUALIZACE 1.2.2016 - ODKAZ


Čekám na pomoc

30. ledna 2016 v 21:02 | Jakub Švandrlík |  Archiv
Už se vám stalo, že jste potřebovali pomoct a nikdo nebyl na blízku?

Nikdo za vámi sám od sebe nepřijde, aby vám pomohl. Vše je jen na vás. Vy něco chcete. Okolí pouze přihlíží. Představte si modelovou situaci: Jedete ve vlaku a najednou slyšíte, jak se jeden z cestujících dusí. Padá na zem a vy si řeknete, že mu pomůžete. Jelikož ho sami neuzvednete, tak hledáte pomoc. Když začnete křičet, aby vám ostatní pomohli, tak se na vás budou dívat koutkami očí a budou se snažit přejít do druhého vagónu. Když však oslovíte určitého člověka a požádáte ho, že chcete, aby vám právě on pomohl, tak přijde a pomůže. Je totiž ovlivněn společností okolo. Bylo by mu divné, že se na něj všichni dívají s pocitem, že něco udělá a že je středem pozornosti. Proto neváhá a vypomůže jak nejlépe umí...

Tímto příběhem jsem chtěl naznačit, že i když se budete snažit sebevíc oslovit okolí veřejně, tak nikdo nebude odpovídat. Jen sledovat a komentovat. To je celé. Lidé jsou v roli pozorovatelů. Pokud však oslovíte přímo konkrétního člověka, tak je dosti možné, že s vámi bude pozitivně komunikovat. Teď je jen otázkou zdali je pod tím vlivem okolí nebo ne. Můžeme se na to dívat ze dvou pohledů. Buďto se jedná o člověka, pro kterého by bylo špatné nevyhovět v důsledku vytvoření špatného jména či ztrapnění. Anebo o člověka, kterému je zcela jedno, že někdo volá o pomoc či se chce jen na něco zeptat. Určitě je lepší se dostat do styku s prvním, ochotným člověkem.

Pointou tohoto článku je motivovat lidi k oslovení potenciálního člověka a mít stále na paměti, že když budeme volat veřejně, tak se nikdo neozve. Je to stejné jako ve škole, když se paní učitelka zeptá: "Kdo chce k tabuli?"